Lidské nohy jsou báječným dopravním prostředkem, který zaručeně nezatěžuje životní prostředí žádnými škodlivými odpady či emisemi. Je však nutné je obout (občas to musí udělat i ti největší milovníci bosé chůze)... Čímž jsme se dostali nejen k botám, ale taky úplně jinému „ekopříběhu".
Hned na úvod dalšího článku o recyklaci dopravních prostředků, kam boty s trochou nadsázky zařazujeme (nabízí se spíš srovnání s pneumatikami než kompletním prostředkem), jeden neradostný fakt: z více než dvaceti miliard párů bot vyrobených ročně na celém světě končí 95 procent na skládkách.
PROBLÉM RECYKLACE
Proč vlastně tolik obuvi končí jako neužitečný odpadek?
Na začátku účinné recyklace každého výrobku složeného z více materiálů je oddělení jednotlivých složek na separované frakce a upravení těch, u kterých je to možné, pro další využití při výrobě stejného nebo i jiného produktu. Tady bohužel končí ta ekologičtější část celého procesu (i recyklace je koneckonců výroba, často s nemalými energetickými nároky a případnou „produkcí“ škodlivých emisí), protože nerecyklovatelný zbytek putuje na skládky nebo je likvidován ve spalovnách.
Recyklace samozřejmě i přes uvedené výhrady představuje to nejlepší, jak se lidstvo může ve velkém s vysloužilými věcmi vypořádat. Jenomže recyklování bot je neskutečně tvrdý oříšek. Nejenže tento poměrně malý výrobek kromě hlavních částí jako textilie, plasty, kůže nebo kov obsahuje neuvěřitelné množství dalších materiálů (až čtyřicet!), ale ty jsou navíc na sebe ještě „pečlivě nalepeny, přišity, naklíženy či přitaveny,“ jak to přibližuje Shahin Rahimifard, vedoucí výzkumníků z univerzity v anglickém Loughborough. Právě tam se snaží problém recyklace obuvi definitivně rozlousknout.
TŘÍDICÍ LINKA BUDOUCNOSTI?
Ne že by se dosud alespoň některé části bot vůbec nerecyklovaly, jak o tom ostatně svědčí i těch pět procent, které nekončí na skládkách. Nejčastěji jde o využití podrážek, z nichž se například získává druhotná surovina pro výrobu sportovních povrchů – a někteří velcí producenti, zejména spjatí s výrobou sportovní obuvi, zákazníkům nabízejí možnost staré boty odložit do speciálních boxů ve značkových prodejnách, někdy jim je lze také zaslat poštou.
Ale v Loughborough se do problému ponořili komplexněji. V univerzitním centru sestavili dekonstrukční linku, jakousi vzdálenou obdobu šrédru určeného pro ekologickou likvidaci automobilů (viz článek Čeká auta peklo, nebo ráj?): na ní se boty nejprve ručně sortují (například na boty s kovovými cvočky, boty kožené či plastové) a další proces probíhá už automaticky. Linka vytříděné boty rozemílá na stejnorozměrnou drť, kterou následně pomocí vzduchového separátoru třídí na jednotlivé složky.
A jejich využití? Kaučuk například může po regenaraci putovat na povrchovou úpravu běžeckých drah, pěnové výplně na laminátové podlahy a výrobu koberců, textilie poslouží při výrobě zateplovacích izolačních materiálů a mletá guma z podrážek může být v ideálně uzavřeném kruhu opět použita pro výrobu nových podrážek.
Dekonstruční/třídicí linka je zatím ve stadiu testování. Výroba z druhotných surovin získaných s její pomocí určitě nebude levnější než z přírodních zdrojů, ale to je obecný problém recyklace – uvádí se, že recykláty jsou 2–3 krát dražší než prvotní suroviny. Pokud však cítíme zodpovědnost za stav modré planety, musíme věřit, že se linka z Loughborough, případně jiný chytrý vynález na recyklaci bot osvědčí.
VÝROBA JE NĚKDY HOTOVÁ KATASTROFA
Je-li „zánik" bot problém, pak jejich výroba představuje problém s přídomkem „mega", a to zejména v asijských zemích, odkud v dnešních časech na světové trhy proudí většina produkce.
Využívá-li se při ní kůže, tak se nejen vydělává a měkčí s pomocí toxického chromu, ale odpadové vody mohou znečišťovat také kyselina sírová, sulfan, karboxylové kyseliny, olovo, kadmium, rtuť, mangan či hliník, k odpadním látkám patří i soli, živočišné tuky a další. Přitom se odhaduje se, že pro výrobu jednoho páru kožených kozaček je zapotřebí až 25 000 litrů vody… Závažné ekologické problémy přináší také produkce bot z jiných materiálů (plast, textil) a svou daň na životním prostředí si vybírá i neekologická doprava nejen hotového zboží, ale také jednotlivých komponent (často z mnoha zemí) použitých při jejich výrobě.
Problémem jiného druhu, ale neméně palčivým, bývají katastrofální pracovní podmínky v některých částech světa, podíl dětské práce a žalostně nízké mzdy.
HRA O POSLUŠNÉHO ZÁKAZNÍKA
To vše je znásobeno obrovskou nadprodukcí ve srovnání se skutečnými potřebami zákazníků, kterou přesto z velké většiny šikovní marketéři a velké obchodní řetězce dokážou rozprodat. Slouží jim k tomu nejen nízké ceny jdoucí ruku v ruce s mizernou kvalitou nutící k dalším brzkým nákupům, ale také tlak proměnlivých módních tendencí vyvolávající pocit, že bez nových botiček se prostě neobejdeme.
Tuto hru uvedl už v době velké americké krize ve třicátých letech minulého století do oběhu jeden ze zakladatelů reklamy a iniciátorů řízeného a naprogramového zastarávání věcí Earnest Elmo Calkins („Že si letos nekoupíte kabelku, protože jste si jednu koupili loni? Ale letos jsou opravdu hezčí…“), v současnosti je dovedená k dokonalosti technologickými i jinými možnostmi propojené „globální vesnice“. Přistoupit na tuto hru znamená mít svůj podíl odpovědnosti na tom, co se odehrává třeba i tisíce kilometrů od nás.
Negativní postoj ke starým věcem, které se nemají opravovat, ale vyhazovat, a opakované nakupování toho, co zákazník reálně nepotřebuje, protože to už má (jenomže ty nové věcičky jsou holt „hezčí“) jenom zhoršuje současný trend „rychlé módy“ – fast fashion. Zatímco dříve se už na podzimních módních přehlídkách ukázalo, co se bude nosit v létě, nyní obchodní domy mění módu každých pár týdnů a vyvíjejí tím tlak na ty, co chtějí být stále „in“, aby nakupovali mnohem častěji. A navíc okamžitě, protože vyhlédnutá věc už zítra nemusí být na skladě.
Trend se sice nejvíce uplatňuje v odívání, ale začíná se už projevovat i v oblasti bot.
CO MŮŽEME DĚLAT?
Chovat se i v případě bot tak, abychom nepodporovali neekologickou nakupovací mánii a zároveň vytvářeli co nejméně budoucího odpadu. V podstatě to znamená „zpomalit“ ve stylu slow fashion. Hlavní zásady je možné vyjádřit triádou méně je více / kvalita nad kvantitou / nakupovat pokud možno lokální výrobky. Nebo aspoň ty, při jejichž výrobě je použito surovin a komponent z co nejméně zemí (i když zjistit to může být zatraceně těžké).
Jde o minimalismus zavrhující nákup nadbytečných věcí, zato však podpořený kvalitou, která dlouho vydrží, a nadčasovým designem. Stojí to více peněz než nákup obuvi v levném stánku na tržnici, investice se však časem vrátí. Nehledě na to, že jedině nošení kvalitních bot je pro nohy zdravé!
Dobré boty, u nichž se projeví nějaký zádrhel, hned nevyhazujme, ale nechme si je opravit – tak jako se to běžně dělávalo za dob ještě ne tak dávno minulých. A když se jich chceme zbavit? Ideální je nabídnout je někomu, kdo je ještě využije (jde o tzv. reuse): prodat je do second handu, darovat známému nebo Armádě spásy či jiné charitativní organizaci. Prodloužíme tím jejich životní cyklus.
Nejprve ovšem zvažte, zda jsou ještě vůbec „nositelné“. To platí i v případě, když je budete chtít vhodit do speciálního kontejneru pro použité oděvy a boty (pár musí být svázaný tkaničkami a ideálně se nacházet v uzavřené tašce nebo pytlíku), nejde totiž o klasickou odpadkovou nádobu, ale počítá se s tím, že odložené věci ještě někomu poslouží. Pokud vaše boty nevykazují známky toho, že by se v nich ještě někdo mohl procházet, je tu poslední možnost – popelnice nebo kontejner na směsný odpad.
KAM DÁL?
Více o tom, co se děje s vysloužilými dopravními prostředky, se můžete dočíst v našich příspěvcích Dopravní prostředky a recyklace, Čeká auta peklo, nebo ráj.
Zdroje: ekolist.cz, pribehbot.cz, trideniodpadu.cz, odpady-online.cz, ihned.cz – Hospodářské noviny, clothes-climate.webnode.cz
