Hlavním tématem projektu Čistou stopou Prahou je udržitelná doprava v Praze a její dopady na lidské zdraví. Poslední dobou rezonuje společností téma smogu a zplodin z dopravy. Na toto téma jsme hovořili s významným plicním chirurgem, podporovatelem projektu ČSP a také vášnivým cyklistou prof. MUDr. Pavlem Pafkem, který nás přivítal na svém pracovišti III. chirurgické kliniky ve fakultní nemocnici Motol.
Co si jako plicní chirurg myslíte o vlivu emisí z dopravy na naše zdraví?
Když, jak věří křesťané, Pán Bůh stvořil člověka, tak nevěděl o tom, že bude dýchat prachové částice, cigaretový kouř nebo emise z výfukových plynů, protože věci, z nichž tyto produkty pochází, stvořil až člověk. Naše dýchací ústrojí prostě není stavěno na takové škodliviny. Znečištěné prostředí vede k určitým zánětlivým změnám v plicním parenchymu (buněčné pletivo), samozřejmě záleží na míře a druhu těchto škodlivin.
V minulosti dostávali lidé, kteří pracovali v kamenolomech, silikózu, protože vdechovali prach a v důsledku toho umírali ve věku padesáti až šedesáti let. Prach působí na plicní tkáň tím, že ji ničí. Všechny exhalace, které dýcháme, vedou k chronickému dráždění plicních sklípku, průdušek, průdušinek a ke vzniku chronických zánětů, proto lidé často mívají takzvanou exacerbaci neboli vzplanutí zánětu dýchacích cest, kdy přichází kašel například na jaře a může trvat i několik měsíců, poté odezní a na podzim znovu udeří.
Mluvili jsme o dopadech emisí z dopravy na naše zdraví. Myslíte si, že se jich mají lidé obávat?
Obávat se můžeme, ale to je tak jediné, co můžeme dělat. Obáváme-li se něčeho, měli bychom mít možnost nějakého úniku, ale z města úniku nemáme, protože tady bydlíme a pracujeme. V podstatě bych chtěl říci, že vaše generace se může méně obávat než naše, protože znečistění ovzduší je dvojího typu – je z dopravy a je z lokálních topenišť a ta již z Prahy pomalu mizí.
Musíme si ovšem uvědomit, že doprava stoupá, ale emise moderních aut jsou něco jiného než emise aut před deseti nebo dvaceti lety. Motory jsou stále modernější, platí přísné evropské normy. Možná jste sledovali problém s dieselovými motory DieselGate, vnímáme celospolečenský tlak na snižování emisí. Když se bojím dýchat vzduch v Praze, tak co jiného mi zbývá? Nemohu jej obejít.
Praha na tom zdaleka není tak špatně jako například Mostecko, kde jsou povrchové doly s vysokou prašností nebo Ostravsko, kde mají smogové dny, kdy není vůbec doporučováno vycházet. I v Praze jsou určité excesy, ale když se podíváte na kontinuitu, tak se ovzduší postupně zlepšuje. Když jsem porovnal emise v Praze, tak nejlépe jsou na tom Suchdol a Stodůlky, což je pochopitelné, protože se nacházejí na kraji Prahy. Když si vezmete, kolik zde přistává letadel, které produkují exhalace klesající k zemi a jak se zvyšuje počet letů na Letiště Václava Havla a porovnáte to s vesnicí v Krkonoších, tak zde platí něco za něco.
Nedávno jsem mluvil s kamarádem, který byl v Číně a říkal, že v místech, kde jsou elektrárny, je krajina poseta černým popelem a průměrný věk lidí v těchto lokalitách se pohybuje kolem třiceti pěti až třiceti devíti let. Mohou být považováni za hrdiny, protože vyrábí teplo velkým městům včetně Pekingu, ovšem na úkor vlastního zdraví. I v některých oblastech České republiky lidé pracují a žijí na úkor vlastního zdraví v okolí železáren na Ostravsku a velkých povrchových dolů na Mostecku.
Mohl byste nám ze své praxe prozradit, jak se liší plíce člověka žijícího na venkově od plic člověka žijícího ve městě?
Jako doktor mohu říci, že poznáme plíce člověka žijícího na venkově od plic člověka, který žije v Praze. V plicích dochází díky malým částečkám, které neustále vdechujeme k takzvané plicní antrakóze, čímž plíce tmavnou, zatímco lidé žijící na venkově mají plíce růžovější.
Když mě jedou navštívit do Podolí moji příbuzní z Bratislavy, tak vystoupí z auta a ptají se: “Jak tady můžete dýchat?” Já bych lidi upozornil, že musíme dělat vše pro to, aby se situace zlepšila. Není to katastrofa, ale vše je možné vždy udělat lepší.
Říká se, že Praha je druhé nejznečištěnější město hned po Ostravě.
Je tady velký autoprovoz, ale když jsem se díval na stanice, které v Praze měří kvalitu ovzduší, tak mají škálu, která je rozdělená do šesti skupin — na velmi dobré, dobré, uspokojivé, vyhovující, špatné a velmi špatné. Na ovzduší se sleduje hlavně oxid uhličitý, oxid siřičitý, oxid dusičitý a poletavý prach, na základě zhodnocení obsahu těchto látek ve vzduchu se ovzduší zařadí do příslušné skupiny. Praha je v tento moment klasifikována jako velmi dobré nebo dobré, to znamená, že to jsou první dvě z celkových šesti skupin a to není tak zlé. V této škále je jasně stanoveno množství jednotlivých složek vzduchu, abychom mohli zařadit ovzduší do příslušné kategorie. Jsou-li atmosférické podmínky uspokojivé (zařazující se do třetí skupiny), může se u citlivých lidí dostavit například škrábání v krku nebo jiné problémy, ale obyvatelé v této třetí skupině si znečištění ani nemusí uvědomit. Ovšem ve čtvrté skupině jsou škodliviny v ovzduší znatelné a všichni si je pociťují. Když hodnoty dosahují páté a šesté kategorie, může docházet k vážným zdravotním potížím.
Odhaduje se, že ročně v České republice předčasně zemře sedm až jedenáct tisíc lidí v důsledku vdechování znečištěného ovzduší. Jak byste srovnal situaci u nás a jinými státy v Evropě?
To je vcelku dobrý odhad, ale nemyslím si, že v ostatních zemích na tom budou jinak. Klima, které je na Ostravsku je výrazně ovlivněno Polskem. Ať děláme, co děláme, žijeme v Evropě a jednotlivé státy se vzájemně ovlivňují. Celá Evropa musí na zlepšení ovzduší pracovat komplexně, ale v první řadě by se každý měl zamyslet sám nad sebou. Každý kuřák by si měl uvědomit, jak ovlivňuje svým kouřením i ty, kteří sedí kolem něho u stolu a jsou nekuřáci, stejně tak by měl přemýšlet každý motorista.
Několikrát jsem ráno počítal, kolik lidí jede samo v autě. V průměru mi vyšlo, že v sedmi autech z deseti jede pouze řidič. A zde by si lidé také měli uvědomit, že z místa svého bydliště nepřesouvají pouze svou váhu, ale současně přesouvají v průměru jednu tunu, což je váha jejich auta. K tomu, abych přesunul svých sedmdesát kilo, potřebuji přesunout tunu z místa bydliště do místa pracoviště a tu tunu poté přesouvám zase zpět. Těmi exhalacemi ohrožuji sebe i okolí, takže by se dalo s trochou nadsázky říci, že jsme pasivními kuřáky motoristů.
Pohodlí je limitujícím faktorem pro mnoho lidí. Za pohodlí jsou lidé schopni obětovat životní prostředí a jsou schopni také obětovat své zdraví a zdraví svého okolí.
Možná právě toto je ten největší problém. Lidé si vůbec nespojují, že jízda autem může mít podobný dopad na lidské zdraví jako kouření.
Upozornil bych, že podle statistik asi osmnáct tisíc lidí ročně umírá na následky kouření. Opravdu se vše nedá svalit jen na auta, měli bychom se zamyslet i nad tímto problémem. Jsem velmi rád, že se již v restauracích a veřejných prostorách nesmí kouřit. I zde platí, že kuřák stejně jako motorista, by měl vyhodnotit to, jak ovlivňuje sám sebe a své okolí. Lidé to tak nevnímají, pokud kouří, tak znečišťují jen relativně malý prostor kolem sebe. Pokud jde o auta je ve hře celé město a také celý svět.
Četl jsem finský článek, kde spočítali, že za každou investovanou korunu do cyklostezek se sedm korun vrátí v ušetřených penězích za zdravotní výdaje. U cyklistů a chodců se nejedná jen o ekologickou dopravu, ale i o posílení kardiovaskulárního systému. Měli bychom investovat do dopravy bez aut, bez motorek, lidé by měli vědět, že nejlepší je chodit pěšky nebo jezdit na kole. Přeci nechceme v Praze rušit chodníky, protože chodíme málo pěšky. Představte si, kdybychom měli každý osobní krokoměr, zjistili bychom, kolik kroků za den ujdeme a jak málo energie vydáváme na úkor jejího příjmu.
Co může každý jednotlivec dělat proto, aby dýchal čistější vzduch? Mohou nám pomoci roušky?
Co se týče lidí, kteří nosí roušky, tak to je naprostý omyl. Nepomáhají. Lidé by se měli řídit nastavenými mantinely, které tvoří podmínky k tomu, abychom se pohybovali v čistém městě. My to můžeme individuálně ovlivnit tak, že budeme dávat pozor, abychom ovzduší neničili druhým například tím, že omezíme jízdu autem. Pokud tady nebudou lidé, kteří tyto mantinely nastavují, tak věřte, že bude dlouho pohodlí člověka válcovat životní prostředí.
Co si myslíte o rodičích, kteří své děti dopravují do školy nebo do školky autem?
Děti by měly chodit pokud možno do školy, která je jim nejblíž, ovšem lidé šetří čas, rodiče spěchají do práce a auto jim zároveň poskytuje pohodlí. Když mám školu blízko, není třeba jezdit autem, bude to trvat o pár minut déle, ale cestu do školy mohu pojmout jako naučnou, kdy mohu s dítětem probrat mnoho věcí a současně se dítě pohybuje. Pěší chůze má zkrátka mnoho výhod. Využiji ji ke komunikaci, když řídím auto, tak se musím koncentrovat.
Myslíte, že by město potažmo stát měl přistoupit k jistým formám regulace či omezení automobilové dopravy?
Já si vzpomínám na povodně roku 2002, kdy se uzavřelo celé nábřeží od Palackého náměstí až k Rudolfinu. Celá uzavírka trvala deset dní, nejezdila auta a město žilo. Je to o tom mít odvahu.
Magistrát hlavního města Prahy odvahu má, organizuje akci “Den bez aut”.
A právě tím dokazují, že to jde. A proč to neudělat nejdříve například na víkend? Lidé by se naučili používat MHD nebo jiné prostředky a nebudou tolik jezdit auty. Ekonomika je jedním z faktorů, který válcuje životní prostředí. Vím, že je to nereálné, ale představte si, kdyby se do středu města vrátila koňka a vytvářela atmosféru historické Prahy.
Myslíte si, že je důležité s lidmi mluvit o udržitelné dopravě?
Základem je bojovat pro to, aby naše děti měly lepší ovzduší než my. Evropský parlament rozhodl, že do roku 2030 o čtyřicet procent musí klesnout exhalace ze spalovacích motorů. Vývoj aut jde stále ke snižování emisí a taková přísná norma bude samozřejmě stát peníze. Ovzduší je zkrátka v rukou veřejné správy.
Projekt Čistou Stopou Prahou je v roce 2018–2019 spolufinancován z projektu „Čistá mobilita pro Prahu". Ten je financován Státním fondem životního prostředí České republiky na základě rozhodnutí ministra životního prostředí. Ministerstvo životního prostředí a Státní fond životního prostředí České republiky neodpovídají za věcný a formální obsah informací, které příjemce podpory zveřejní v rámci realizace podporovaného projektu. Více na www.sfzp.cz, www.mzp.cz.
