Veď mě dál, značko má: co možná nevíte o trasách pro turisty

Prázdniny to už sice mají za pár, ale lákání dálek a chuť objevovat nová místa tím nekončí. Po celý rok nám jsou k tomu k dispozici neúnavní průvodci – turistické značky v množství, které vzhledem k rozloze našeho území nemá ve světě obdoby... Tak proč si o nich některé věci nepřipomenout a jiné třeba i nedozvědět?

KTERÁ JE TA PRVNÍ...

Malování pásových značek v téměř v dnešní podobě se v Českých zemích ujal hned od počátku Klub českých turistů – pouze prostřední barevný pás tehdy býval širší než okolní bílé (viz na následující fotografii vpravo). Od vzniku KČT letos uplynulo 130 let, svou činnost zahájil v roce 1888.

První značená cesta byla červená, vedla ze Štěchovic ke Svatojánským proudům, a dokonce se uvádí přesné datum jejího otevření: 11. května 1889. Pokud nejsme zdatní plavci, můžeme se po ní dnes vypravit už jen lodí, protože leží na dně štěchovické přehrady. (Na druhou stranu i na lodi to stojí za to, protože se tam z Prahy můžeme svézt buď historickým kolesovým parníkem „opravdu na páru“ Vltava nebo jednou z největších lodí pro osobní dopravu u nás Cecílie – ZDE).

Jako nejstarší je dnes proto uváděna až ta druhá z konce roku 1889. Nazývá se Cesta Vojty Náprstka (in memoriam uveden do Síně slávy české turistiky), vede z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn a je součástí stávající červené turistické značené trasy 0001. Vůbec první značená stezka na území tehdy budoucího, dnes bývalého Československa však vznikla na Slovensku (v roce 1874 v okolí Hodruši ve Štiavnických vrších).

...  A KTERÁ TA NEJDELŠÍ

Právě trasa 0001 je jednička i v tomto ohledu. V délce 202,5 km spojuje obec Kalínova Ves (část Zvíkovce) na Křivoklátsku s Chřenovicemi ve středním Posázaví. Kromě Cesty Vojty Náprstka zahrnuje například i Pražany velmi vyhledávaný zhruba sedmikilometrový úsek z Pikovic do Kamenného Přívozu známý jako Posázavská stezka. Ta je místy i tesaná do skály a budovaná z kamenného zdiva.

Ze Zbraslavi jsou po trase 0001 také částečně vedeny evropské pěší dálkové trasy E10 a I24 (viz dále).

KOLIK MAJÍ CELKEM KILOMETRŮ

KČT se od osmdesátých let 19. století věnoval rozvoji turistických tras soustavně, takže v dnešní době u nás máme zhruba 42 000 kilometrů značených pěších cest. V Evropě nenajdeme hustější síť; kdybychom je chtěli všechny projít, bylo by to jako obejít Zemi okolo rovníku (40 075 km). A to není všechno: pokud se přičtou délky značených tras pro cyklisty, lyžaře, vozíčkáře a turistiku na koni, vydá to na dva rovníky. 

A kdo vlastně nové trasy KČT navrhuje? Možnost má každý z nás, ale to neznamená, že návrh bude opravdu přijatý a cesta označena. Nápadů totiž přichází neúměrné množství a vůbec nejvíc od obcí z propagačních důvodů, často dokonce požadují vyznačit hned několik okruhů ve svém okolí. „Spíš se snažíme, aby naše trasy tvořily síť, ze které si každý vybere podle počasí, výkonnosti, zájmu," vysvětluje předseda Rady značení KČT Karel Markvart.

JAK ZNAČKY VYPADAJÍ A CO ZNAMENAJÍ BARVY

Značka je tvořena třemi stejně širokými vodorovnými pásy: prostřední je barevný, nad ním i pod ním mají pásy barvu bílou. Změnu směru ukazují šipky ve stejnobarevném provedení. K turisticky zajímavým místům mimo trasu vedou odbočky se symbolem cíle a v barvě středového pruhu hlavní trasy.

Jak by značení (ne)mělo vypadat v praxi se můžete podívat do učebního textu pro značkaře.

Jaké barvy se vybírají? Novější trasy jsou už značeny podle podle systému čtyř barev od červené k žluté. Nemusí to však být stoprocentní pravidlo, protože se udržují i barvy zděděné z hluboké minulosti, kdy KČT začal všechny cesty značit červeně (jako například první označená stezka ze Štěchovic ke Svatojánským proudům) a teprve postupně přidával další barvy. Nicméně i přes toto omezení v zásadě platí, že červené značky vedou nejzajímavějšími trasami.

JAK JSOU DALEKO OD SEBE

Záleží na situaci: maximální vzdálenost od předchozí značky by měla být čtvrt kilometru. V takovém případě jde o tzv. značku útěchy, která má za úkol v dlouhém přehledném úseku bez odboček rozptýlit naši nejistotu, když už jsme dlouho žádnou neviděli. Pokud jsou ale na trase odbočky nebo ji křižují jiné cesty, je značek víc. Na rozcestí bývají dvě značky – naváděcí, která je viditelná při příchodu, a druhá potvrzovací za odbočkou. Odbočení například do hustého porostu bývá označeno tzv. brankou, tedy dvěma značkami naproti sobě, vlevo a vpravo.

Značky se malují na stromy, sloupy či objekty ve výši očí, výjimečně mohou být ale umístěny například i na kamenu, nebo se dokonce musí použít speciální značkařský kolík.

Na rozcestích a turisticky významných místech, nejdéle po 4 kilometrech, se umisťují směrovníky s tabulkami místního názvu a dalšího směru pochodu k dalšímu takovému místu. Vzdálenosti se v Česku udávají v kilometrech, na Slovensku a v zemích s náročnými horskými trasami v hodinách a zlomcích hodiny nebo minutách.

K ČEMU SLOUŽÍ NEPÁSOVÉ ZNAČKY

Na cestách často narazíme na značky, které nejsou tvořeny pruhy. Mají tvar čtverce a jde buď o místní značení, nebo o naučnou stezku.

U místního značení je čtverec rozdělený úhlopříčkou. Vznikají tak dva trojúhelníky, z nichž jeden je bílý a druhý může být stejně jako klasické turistické značky červený, modrý, zelený nebo žlutý. Místní značení se obvykle využívají pro krátké okruhy, které nás například provedou nejkrásnějšími vyhlídkami v blízkosti obce nebo jinými místními zajímavostmi.

Naučná stezka bývá značena bílým čtvercem se šikmým zeleným pruhem. Značka může být doplněna číslicí stanoviště, na němž najdeme informace o přírodních nebo jiných zajímavostech v okolí. Naučné stezky zpravidla vyznačují obce, organizace ochránců přírody nebo jiná sdružení, někdy s pomocí KČT.

Němé značky Krkonoš jsou vyřezané z plechu do patřičného tvaru (každá chata nebo cíl má svůj vlastní symbol) a červeně natřené. Z dnešního pohledu představují romantickou raritu. Lidé si často myslí, že se vyvíjely „odedávna“, ale vytvořil je až ve dvacátých letech minulého století malíř a lyžařský nadšenec Kamil Vladislav Muttich.

JAK SE MĚŘÍ DÉLKA TRASY A JEJÍCH ÚSEKŮ

Kilometráže jednotlivých tras vycházejí z evidenčních map a na směrovníky bývají natištěné předem. Zajímavější je, že v nepřehledném terénu využívají značkaři k měření vzdálenosti přímo na místě třeba i známé kolečko, které používají policisté při vyšetřování dopravních nehod, a pak údaj vlastnoručně poznamenají na strom nebo jiný objekt – například „Po 150 m odbočte vpravo“ nebo „300 m rovně přes louku“.

KOLIK JE ZNAČKAŘŮ A KOLIK „BEROU“

Počet značkařů se u nás pohybuje kolem 1400. Stát se jím není jen tak: značení tras podléhá obsáhlé státní normě, takže zájemce nejdřív čeká studium a praxe pod patronací KČT. Pomocným značkařem se může stát nejdříve až po destikilometrovém zácviku, samostaným vedoucím značkařem až po absolvování semináře a úspěšně složené zkoušce. Existují také speciální kurzy, například pro kvalifikaci instruktora značení, pro kvalifikaci těžké značení (vývěsní mapy a směrovníky), kvalifikaci pilaře, mapaře atd.

Co za to? Náš vděk, pokud jim zrovna nespíláme, protože nevíme kudy kam. Značení pěších tras totiž provádějí od prvopočátků do dnešních dob jako dobrovolníci bezplatně, hradí se jim jen cestovné. Pro zajímavost: značkaři v Česku celkem zdarma odpracují zhruba 75 000 hodin ročně.

KDY NEJČASTĚJI SEJDEME Z CESTY

Když se s parťákem zapovídáme a přehlédneme odbočku a když značka chybí nebo je „neviditelná“. Někdy strom se značkou pokáceli, jindy se stal obětí polomu, problém může spočívat v příliš bujném listoví, pod kterým se značka ukrývá a potěší turisty zase až na podzim, anebo že značka „roste" se stromem, roztahuje se, barvy časem přestávají být vidět. To se stává i v případě, že dlouho nebyly obnoveny.

Každou trasu by měli značkaři procházet nejméně jednou za tři roky, všechny značky přitom znovu namalovat, vyřezat křoví, zkontrolovat stav map, směrovek a rozcestníků. To je však ideální stav, kterému brání nedostatek peněz. Ty většinou přicházejí od ministerstva pro místní rozvoj, jednotlivých krajů a sponzorů, ale často nestačí a pokryjí například jen 50 procent nákladů.

Ročně přijde značení dobrovolníky bez nároku na mzdu na částku okolo 15 milionů korun a Karel Markvart mluví o paradoxu: „Značky jsou pro stát a podnikatele nesmírně lukrativní záležitostí, turisté na výletech hrubým odhadem utratí tři a půl miliardy korun. Nám nevydělají nic. A ti, kteří z nich mají příjem, do nich neinvestují ani tolik, abychom je stačili obnovovat.“

DÁLKOVÉ PĚŠÍ MEZINÁRODNÍ TRASY

Vandrování bez ohledu na hranice bývávalo běžnou součástí řemeslnického života, přes hranice pěšky tradičně cestovali poutníci, ale i lidé, kteří se chtěli vydat na nějaké zajímavé místo „u sousedů“. Tento turistický účel cesty se znovu hojně obnovil od počátku devadesátých let po pádu železné opony. Víte ale, že po našem území vedou dálkové pěší mezinárodní trasy – a jedna z nich začíná v Praze-Zbraslavi?

K jejich vyznačení je využito běžného pásového turistického značení, na jehož směrových tabulkách je obvykle navíc uvedeno číslo evropské trasy s velkým „E", v jednom případě „I".

A PRAHA?

Tak to vydá na samostatnou kapitolu a tu najdete v naší knihovně. Pokud jde o značené trasy, doporučujeme v ní kliknout na Pěší stezky a Pražské a středočeské naučné stezky. Ale najdete tam i spoustu dalších zajímavých tipů na výlety a procházky, kdy vám budou živoucí značky a informační tabule dělat kvalifikovaní a příjemní průvodci... Tak si v klidu vyberte, a jak se hezky říkávalo v časech prvních turistů, zdrávi došli!

Zdroje: www.kct.cz, www.turistickeznaceni.cz, 10 překvapivých faktů o turistických značkách, Wikipedie