Až donedávna znala známá moderátorka Prahu jen z pohledu řidiče automobilu. Zájem o zdraví a kondici ji přivedl k jízdnímu kolu, na kterém teď brázdí Prahu. Jak naše metropole vypadá ze sedla jízdního kola, ale také jak vypadalo soužití se zpěvákem Michaelem Kocábem, hovořila s velkou energií přes dvě hodiny.
Jak vypadá vaše cestování po Praze?
Já se pořád někde přemisťuji, takže vlastně až donedávna jsem trávila čas v autě. Řidičák mám od dvaceti šesti let. S Michaelem Kocábem jsme bydleli poměrně stranou civilizaci, ač ve městě, takže k nejbližší tramvajové zastávce to bylo dva a půl kilometru.
Teď ale máte jízdní kolo.
Ano, to jsem si ho pořizovala úplně na začátku sezóny, někdy koncem března. Jezdím na něm se synem Davidem do školky.
Jakou trasu jezdíte?
Bydlím ve Kbelích, takže to mám poměrně všude daleko. Jezdím na kole tak pětkrát šestkrát týdně. Dnes když mám schůzky, snažím se třeba umístit je do Karlína. Jezdím ale i do Vršovic nebo na náplavku po páteřní stezce podél Vltavy, všechno je to 15-16 km. Když tedy například jedu ráno i večer se synem do školky v Troji, tak to mám přes 50 km.
To je docela hodně….
Je to znát, ale čekala jsem, že budu unavená a že třeba večer nedojdu do postele, ale to se neděje.
Tohle kolo má několik výhod. Především je to elektrokolo, takže bez pomoci motoru bych to asi sama nedala. Já to potřebuji jako zástupný prostředek pro jízdu po městě, ne jako rekreaci. Pak je důležité, že to je skládačka, když ho potřebuji složit do auta nebo do tramvaje. Beru kolo na nákupy, David sám má 20 kilo.
Mluvila jste o výhodách, má i nějaké nevýhody?
Je to skládačka, která má malá kola. Když jedete po kostkách, musíte myslet na to, že kolo má jinou manévrovací schopnost, jiné těžiště než klasické. Není stavěné pro rychlé změny jízdy.
Nabízí se otázka: co vede k tak radikálnímu rozhodnutí?
Vloni kolem března jsem začala mít zdravotní problémy. Hodně jsem zhubla a objevily se alergie, které jsem v životě neměla. Cvičila jsem už dřív, ale tohle mě donutilo přemýšlet o tom, jak se stravuji, jak žiji. Úžasně mi pomohla výživová poradkyně Lada Nosková, která mi úplně překopala jídelníček. Cvičila jsem hodinu doma, opravdu jsem dřela. Ale i když jsem makala, tak se moc nedělo. Pak jsem si koupila kolo, z jídelníčku vyloučila alkohol a měla jsem změněný jídelníček. Po dvou měsících jsem přišla k výživové poradkyně a ona mě prosila, jestli může ten můj výsledek používat jako motivaci a ukázku, jak to má být. Za dva měsíce jsem zhubla sedm kilo tuku a přibrala jsem 4 kila svalů. Mnoho žen dře v posilovnách a výsledek je vlastně nulový. Druhá motivace byl fakt, že mě přestalo bavit trávit tolik času v autě. Každý den do školky, schůzky po městě, jaro a léto před námi. Proto jsem si řekla a dost. Původně jsem přemýšlela o skútru, ale chtěla jsem se u toho i hýbat, vyměnit domácí pohyb za pobyt venku. Takže zvítězilo kolo, kombinace elektrokola a skládačky je pro mě naprosto ideální.
Asi první otázka, kterou jste řešila, bylo, jak naplánovat trasu. Jaké to bylo?
Manžel mé nejlepší kamarádky Ester Janečkové tráví veškerý svůj volný čas na kole, staví si je a závodí. S ním jsem tedy byla na začátku pořád ve spojení a konzultovala, jak co kolem upravit, jestli nemá nářadí a tak dál.
Zdeněk mi doporučil specializovaný plánovač tras. Tak jsem si ho stáhla a vyrazili jsme sem na Prosek. Najednou jsem zjistila, že plánovač funguje úplně jinak než pro auto, že na mne nemluví. Takže jsem na Prosek jela snad hodinu, pořád jsem seskakovala, abych se podívala, kam mám zatočit, kudy jet. Jezdím třeba i trasy na Hloubětín nebo Černý Most, to jsem měla vždycky spojené s magistrálou a vždycky jsem myslela, že to je hnusná část města. Teprve teď vidím, jak je to nádherná část města. Až teď jsem uvědomila, jak ze sedla kola město vypadá úplně jinak a jak je Praha krásná, a to nejen v centru.
Jak na to reaguje váš syn David?
On tyhle naše cesty miluje. Můžeme kdekoli zastavit, sesedneme z kola, pohrajeme si, posedíme. Teď má období, že odmítá jet autem, třeba půl hodiny vříská „Já chci jet na kolo, já nechci v autě!“
Mnoho rodičů se bojí, že to zabere hodně času a že to nebudou stíhat …
To je pravda, vstávám dřív, abych to všechno stihla. Přece jen do Troje to mám tři čtvrtě hodiny, ať jedu kratší cestou mezi auty nebo ať jedu krásnou cestou podél Vltavy. Myslím, že nedostatek času je výmluva. Když si vzpomenu před rokem, jak jsem říkala, že hodinu času denně na cvičení nemám nebo že nebudu zvládat vaření pro tři lidi každému zvlášť, když jsme poprvé ještě s Michalem najeli na úpravu jídelníčku. Všechno se dá a je to stejné s kolem. Za poslední rok jsem ušla docela velký krok směrem k sebedisciplíně. Nakonec jsem si zvykla i na ranní řešení, zda pojedu autem nebo na kole. Což v praxi znamená jiné oblečení, jiný čas na přesun, jiné plánování dne.
Mnoho lidí má pocit, že elektrokolo jezdí vlastně samo…
Někdy se s takovými reakcemi setkávám. Trochu mě to zlobí. Když to vezmete dohromady – kolo, které má 15 kilo, k tomu dítě 20 kilo a naposledy jsem si zvážila tašky s nákupem, které měly 17 kilo, bez pomoci motoru by to bylo alespoň pro mne nemožné třeba jen rozšlapat. Často slyším třeba „Vy jste aktivní, proto jezdíte na kole“ nebo „vy jste mladá, proto jezdíte na kole“ a když řeknu, že jezdím na elektrokole, tam už vlastně nejsem nic.
Jak reagovala vaše rodina?
Moje máma má asi strach, ale už pochopila, že nemá cenu mě kamkoliv směřovat. Michael jezdil na elektrokole v době, kdy měl Pražský výběr návrat. Tenkrát mu paní doktorka Cajthamlová nasadila dietu, vlastně nám oběma spočítala tenkrát jídelníček a každému nám udělala zvláštní program. Jak už jsem říkala, tenkrát jsem připravovala každému z nás pět různých jídel, takže jsem počítala obsah živin, cukru, tuku a bílkovin, všechno trojčlenkou, navíc David v té době začínal s příkrmy - prostě veselo. Michal ale změnou stravy a tím elektrokolem zhubnul za dva měsíce patnáct kilo, byl tenkrát vysloveně hubený.
Jezdíte po silnici?
Snažím se dodržovat pravidla, ale zároveň ne vždycky se mi chce jet po silnici s dítětem. Někdy najedu na chodník a musím říct, že se potkávám s hodně agresivními chodci. Dokonce bych řekla, že jsou mnohem víc agresivní než řidiči. Někdy mě taky zlobí, že bezpečná cesta končí a navede vás to na silnici
Zkoušela jste s kolem jet někdy metrem?
To jsem nezkoušela, ale nejspíš bych to zvládla.
Poslední otázka: Na čem teď pracujete?
Já, potažmo „můj“ nadační fond Asante Kenya, je patronem a spoluorganizátorem projektu „Příběhy nás spojují“ slovenské fotografky Vladi Bajerovské, která už 13 let žije v Jihoafrické republice. Vladě se podařilo získat důvěru v uzavřené komunitě Masajů na hranicích mezi Tanzanií a Keňou. V místní škole nafotila masajské žáky a z fotek udělala pohlednice. Jejich zakoupením přispějete k výstavbě knihovny. Navíc pokud chcete, můžete na pohlednici napsat svůj příběh a díky našemu partnerovi Zásilkovna.cz pohled zdarma poslat až do Keni. Podívejte se na stránky projektu projektpohlednice.cz nebo náš facebook Příběhy nás spojují. Podporuji také místní neziskovou organizaci, kterou ve spolupráci s Masaji vede „bílý“ manželský pár. Snažím se pro ně sehnat finance na vznik farmy, na místo jsem už přivezla spoustu knih, nakoupili jsme učebnice. Kromě toho jsem se tady v Čechách před rokem a půl dala proškolit na pozici koordinátora rodinných konferencí. Rodinná konference je nástroj, který pomáhá rodinám, jimž hrozí odebrání dítěte do ústavní péče. Aktuálně jej využívá mnoho států po celém světě, v ČR jej v rámci pilotního projektu implementovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí a vychází z holandské metodiky. Koordinátor je osoba, která jim na základě poptávky Odboru sociálně právní ochrany dítěte pomůže zrealizovat tzv. rodinnou konferenci. Tedy setkání nejen rodinných příslušníku, ale i blízkých přátel rodiny, kteří rodinu znají a mohou být nápomocni při řešení vzniklého problému. Rodinná konference je doslova revoluční přístup v práci se sociálně slabými rodinami, vrací jim totiž zpět jejich kompetence, vychází z předpokladu, že rodina sama nejlépe ví, jaké mechanismy jí mohou pomoci, lépe než úředník na úřadě. Neskutečné je, že to opravdu funguje. Několik z nás jsme dokonce založili Asociaci rodinných konferencí, která tento přístup propaguje a bude fungovat jako odborný spolek a garant této metodiky v České republice.
Děkuji Vám za rozhovor.
Lejla Abbasová (nar. 1980)
- Moderátorka a zakladatelka nadačního fondu Asante Kenya, který pomáhá rozvoji dětí především v Africe i jinde ve světě. Za svou práci na rozvojových projektech obdržela v roce 2008 bronzovou medaili Ministerstva zahraničních věcí.
- Její otec je původem ze Súdánu a matka je Češka. Pracovala jako moderátorka pro televize Galaxie, TV 3, hudební televizi Óčko. Moderovala noční show reality show BIG BROTHER, lifestylové pořady České televize Sama doma a Maminka pro TV Barrandov.
- Byla tiskovou mluvčí Ligy etnických menšin v České republice a tiskovou mluvčí a poradkyní Ministra pro lidská práva.
- Pracuje také jako koordinátorka rodinných konferencí, je spoluzakladatelka a organizátorka projektu Roma Spirit, který oceňuje příklady dobré praxe mezi majoritní a menšinovou společností.
- Vychovává syna Davida, kterého má ze vztahu s Michaelem Kocábem.
