.... to tě posílí", o špinavém ovzduší neplatí!
Nikdo snad už nepochybuje o tom, že často snímaná proslulá šedá „deka“ nad Ostravou působí vážné zdravotní potíže jejím obyvatelům i návštěvníkům, ale o pražském ovzduší se tolik nemluví. Přiznejme si však, že „to“ každý ví nebo aspoň tuší, jen přiznat se nám „to“ jaksi nechce, když „to“ není tolik vidět. „To“ jsou koncentrace škodlivin v pražském ovzduší, které sice nedosahují takových extrémů jako v Moravskoslezském kraji, zato tu však jimi trpí nejvíce lidí. Hlavní město s největší lidskou, asi i psí, populací v ČR přesahující 1 milion, je totiž po Ostravě druhým nejprašnějším městem v republice a 2/3 obyvatel zde žijí také v místech s nadlimitním hlukem. Navíc jsou z pohybu a pobytu ve venkovním veřejném prostoru z důvodu vysokých intenzit automobilového provozu, nevhodného uspořádání a vybavení uličního prostoru často vyloučeni právě ti nejslabší – děti, lidé s handicapem i starší spoluobčané. Za tuto situaci nese odpovědnost v Praze, podobně jako ve většině velkých měst po celém světě, především automobilová doprava, což ve skutečnosti znamená - my všichni.
Zatímco se obáváme možného příchodu nezvladatelné vlny uprchlíků z blízkého východu a Afriky, která k nám dosud nedorazila a ani se k nám do Česka prozatím netlačí, špinavého ovzduší, které nás doma kosí už dávno, se nebojíme, dokonce si ho sami vyrábíme. Modelové výpočty, odborné domácí i zahraniční studie založené na dlouhodobém sběru dat, pozorování i letitých zkušenostech praktických lékařů přitom ukazují, že toxické zplodiny z aut, která tak rádi parkujeme rovnou pod svými okny nebo je túrujeme každé ráno před školami i školkami svých vlastních dětí, prokazatelně zabíjejí.
Podle Evropské environmentální agentury (EEA) v důsledku znečištěného ovzduší umírá předčasně v celé Evropské unii každý rok přes 400 000 osob. Čím je organismus slabší, tím je přirozeně i zranitelnější. EEA uvádí, že znečištěné ovzduší narušuje nejen ekosystémy, může snižovat výnosy zemědělství a lesního hospodářství a některé látky emitované do ovzduší přispívají ke klimatickým změnám (CO2), ale poškozuje i lidské zdraví. Znečištěné ovzduší působí potíže a onemocnění spojené s dýchacím ústrojím a vede k vážným onemocněním srdce a cév i k předčasným úmrtí na srdeční infarkty nebo mozkové mrtvice, dokonce ovlivňuje zdraví i v prenatálním stádiu vývoje.
Nejvýznamnější, tzv. prioritní, znečišťující látkou jsou suspendované částice - poletavý prach -, čím jsou jemnější, tím hůře pro nás, protože se dostanou hlouběji do dýchacích cest. Běžně se sledují částice PM10, PM2,5, někde dokonce i PM1 (číslice u dolního indexu označují maximální velikost částic v nm, jejich koncentrace v μg.m-3). Dále jsou to oxidy dusíku (NOx) a přízemní ozón (O3). Všechny tyto znečišťující látky – polutanty - včetně zmíněného CO2 vznikají při spalování fosilních paliv i biomasy a na vzniku O3 se podílí také sluneční záření (tzv. letní smog). Střední a Východní Evropa, Česko nevyjímaje, jsou právě oblastmi, kde jsou evropské (i národní) limity pro koncentraci těchto látek nejvíce a nejčastěji překračovány. Zatímco největším znečišťovatelem ovzduší je obecně průmysl a vytápění, čistotu ovzduší velkých měst ohrožuje nejvíce motorová, především automobilová doprava.
Nejinak je tomu v Praze. Za hlavního viníka znečištění pražského ovzduší označuje dopravu i Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ), který nepřetržitě monitoruje kvalitu ovzduší na síti měřících stanic po celé zemi. Podle ČHMÚ patří hlavní město Praha z hlediska znečištění ovzduší mezi nejvíce zatížené oblasti ČR, což je způsobeno i přírodními faktory – rozptylové podmínky, pražský terén v údolní kotlině -, ale především vysokou koncentrací obyvatel a s tím související hustou dopravní sítí. V aglomeraci Praha jsou dlouhodobě překračovány imisní limity pro suspendované částice, oxid dusičitý a kancerogenní benzo[a]pyren (Imisní limit pro přízemní ozon je obvykle překračován v okrajových částech Prahy. Mobilní zdroje se přitom podílí na celkových emisích tuhých znečišťujících látek (TZL) 60 % a na celkových emisích oxidů dusíku (NOx) 70 %. V roce 2014 byla dokonce 24hodinová hodnota PM10 doporučená pro ochranu lidského zdraví Světovou zdravotnickou organizací (WHO) (50 μg.m-3) překročena téměř na celém území ČR (92,9 %). V roce 2015 se situace zlepšila jen díky mírné zimě. Podobně tomu bylo i u jemnějších částic PM2,5) . Z hlediska účinku na lidské zdraví jsou přitom velkým rizikem právě emise částic pocházející z dopravy, především ze spalování paliv ve vznětových motorech, které produkují jemné částice o velikosti jednotek až stovek nm.
Otázkou je, koho z této chronicky špatné situace vinit. Občané Prahy i Brna podali v září tohoto roku žalobu na ministerstvo životního prostředí (MŽP) kvůli neefektivnímu Programu zlepšování kvality ovzduší (žalobu v Praze podala Olga Richterová z Prahy 10 a místní spolek Koalice VLASTA u Městského soudu v Praze, více na http://cpzpz.cz/wordpress/?tag=ovzdusi).
Ministerstvo v minulosti žádalo Evropskou komisi o časově omezené výjimky kvůli překračování limitů pro prach a oxid dusičit v hlavním městě. Komise výjimky neudělila, ale Praha nebyla schopna dosáhnout splnění těchto norem ani v „odložených termínech“ navržených samotným ministerstvem. Protože Ministerstvem vydaný plán podle žalujících občanů Prahy nemá velkou šanci tuto situaci změnit, občané navrhují tento plán zrušit a nahradit jej novým.
Pravdou je, že neefektivní plán na zlepšování kvality ovzduší smysl nedává. Účinný plán na ochranu ovzduší resp. na jeho skutečné vyčištění však nelze zařídit jinak než plánovat ulice a veřejný prostor i organizaci provozu především pro lidi a nikoli především pro auta. Čistější paliva, ani modernější technologie spalování, ba ani elektromobily samy o sobě zdravé, bezpečné, přívětivé a zajímavé prostředí pro život ve městě nezajistí. Pokud budeme jako obyvatelé či návštěvníci města požadovat čistý vzduch a zároveň trvat na právu dojet a zaparkovat vlastní auto s trochou nadsázky před obývákem, u školy či u pracovního stolu, řešení se nedočkáme. Svůj čistý vzduch si musíme vychodit. Počítá se každý krok. Schůdné, bezpečné a příjemné cesty i blízké, pěšky dostupné cíle můžeme sami městu navrhovat a třeba si je na něm i vyvzdorovat. O tom jak se chodí jinde ve světě příště.
Jarmila Johnová
