Malostranské náměstí v centru Prahy přestalo po desetiletích sloužit jako parkoviště. Mnohobarevná přehlídka plechu zmizela a plocha v samém srdci metropole, vroubená historickými domy a křižovaná tisíci turistů, osiřela. A otevřel se úplně jiný pohled na místo, které Pražané důvěrně znají. Genius loci, který z náměstí takřka vyvanul, je náhle zpátky.
Žijeme s auty tak dlouho, že jsme je přestali vnímat. Přecpané dopravní tepny ani ulice a chodníky zatarasené zaparkovanými vozy nás už nepřekvapí. Naopak, je to natolik běžný obrázek, že znejistíme vlastně až ve chvíli, kdy auta zmizí. Najednou si můžeme prohlédnout ulice v celé jejich šíři, linii silnic táhnoucí se městem. Zaskočí nás to množství prostoru, které požírají čtyřkolí oři.
Auta se v průběhu let stala standardem. Nutností, o které se nepochybuje. Ale jejich účel ve městech je čím dál diskutabilnější. Plechoví oři, kteří měli lidem život usnadňovat, jej najednou komplikují. Po tisících zahlcují prostor. Okupují chodníky a cyklostezky. Mění charakter míst. Omezují pohyb lidí. A najednou jako by to už nebyli lidé, pro které tu Praha stojí.
Možná jednou přijde chvíle, kdy uvidíme, že auta nám ve městech přestala sloužit. Přestaneme chtít dýchat vzduch plný výfukových plynů a přetahovat se s auty o chodníky. Pochopíme, že Praha by mohla být mnohem hezčí. Jako to Malostranské náměstí.
